...

To by mě taky zajímalo.  

Vždycky jsem si přála odjet do Velký Británie. Konkrétně do Anglie. Nejlíp rovnou do Londýna a pracovat v nějaký malinký, děsně roztomilý kavárničce. Londýn jsem za svůj život navštívila celkem dvakrát a úplně se do něj zamilovala. Asi jako každej druhej na týhle planetě, já vím. Známe to všichni, ty šedý kamenný domečky s barevnýma dveřma, červený dvoupatrový autobusy a parky s  veverkama, co se nebojí vůbec nikoho a ničeho. A taky ten celoroční podzim. Pro mě to byl Harry Potter svět a myslela jsem si, že se v něm musí žít náramně.   

No a proto jsem v Edinburghu, hlavním městě Skotska. Aha. Vesmír si to holt vždycky zařídí po svým. Snad ví, co dělá. 

Ale v tý kavárně vážně pracuju. Jen není malinká a úplně tak roztomilá, jak jsem si to vysnila. Spíš obří a pořád super busy. Hezká, to zas jo, s výhledem na hrad a celou hlavní třídu. Ze dvou stran má místo zdí jen velikánský okna a tak můžete celej den klidně pozorovat jak venku fouká vítr nebo prší nebo obojí najednou. Ale to přeháním, předevčírem jsem viděla sluníčko. Aspoň myslím.

A tak tu jsem. Už to bude rok. Celej jeden dlouhej rok. Můžu vám říct, náramně se tu teda nežije. Spíš bych řekla, že je to stejnej život jako u nás, akorát v jiný zemi. V zemi, kde chybí sluníčko. Ale i tak tu jsou lidi milý, veselý a přátelský. A to dokonce mnohem víc, než u nás. Nevím jak to dělaj. Asi se rodí se sluncem v duši. Jinak netuším. A Češi se holt rodí jako mourosi a nervózy. Tak.

Ale co chci říct je, že ve Skotsku není nic lepšího ani horšího. Lidi tu maji stejný starosti i radosti jako v Čechách. A o tom budou tyhle moje psaní. O tom, jak je to tu stejný a zároveň úplně jiný. 

Mějte slunce v duši.

☼ 

Kolbič