...

Jako punkáči jsme usínali, jako punkáči jsme se i probouzeli. 

Ten pocit nám vydržel až do chvíle, než přijela paní šerifka ve svým starým bílým jeepíku a rovnou na nás vlítla, jestli máme povolení, když jsme přespali v kempu. My na to šli chytře, už jsme byli připravený k odchodu na túru, tak jsme zalhali, ale jenom malinko! Řekli jsme, že jsme přijeli před chvilkou a zrovna vyrážíme na hike. Ona ale byla ještě chytřejší a řekla, že nás viděla brzo ráno, jak spíme v autě. Jejda. Naštěstí to dopadlo dobře, protože neuměla anglicky, ale jenom po jejich, po kanársku a tak tahle celá konverzace proběhla v takový jakoby znakový řeči. Domluva rukama nohama, všichni to známe. Já to mám třeba tady v Edinburghu na denním pořádku. Ano, i po tom roce, co jsem tu, já vim! 

To, že nás viděla spát v autě, například naznačila úklonem hlavy do strany a jakoby si pod ní položila dlaně, zavřela u toho oči a jednou si odfrkla. Všichni jsme koukali vykuleně. Ale byla dobrá, věděli jsme moc dobře, co tím myslí a na to jsme my punkáči neměli odpověď a tak jsme jen mlčky stáli. 

Asi jsme koukali dost zoufale, vyvázli jsme bez postihu. Uf.

☼
Nějakou tu pokutu nám možná dát chtěla, ale nejspíš si to kvůli tý jazykový bariéře rozmyslela. Ale i kdyby nám jí dala, stejně byla hodná! Kterej šerif by počkal několik hodin, než se vyspíte, dáte raňajky, vyčistíte zuby, sbalíte svačinku a pak vás teprv přijde pokárat??

☼

Po týhle srandě jsme konečně mohli vyrazit na nějakou tu menší túru. NP Tamadaba leží nahoře v kopcích a tak nás už žádný velký výšlapy nečekaly, chodili jsme více méně po vrstevnicích. Taková příjemná procházka lesem. Pořádná zeleň je na Gran Canarii vidět asi jen ve vyšších nadmořských výškách, není tam takový vedro a hlavně sucho. Toulali jsme se lesem sem a tam, až jsme došli na vrchol Pico la Bandera, odkud byl výhled na celý ostrov. Ty lesy, ty mi tak chybí. Takový jako máme doma, nemaj ani na Kanárech ani ve Skotsku, ty jsou jenom naše ♥. Třeba na Kanárech žijou v lese místo srnek né moc hezký housenky. Je jich tu strašně moc. A čím jste vejš, tím víc jich je. Řekla bych, že je to dost podobný jako s midges ve Skotsku, akorát housenky vás nechtěj sníst zaživa. Díky bohu za srnky!

Po dostatečným nabažení voňavýho lesa, jsme se rozhodli, že by jsme se zajeli někam zchladit. A taky najíst, protože jablko, banán, ovesný vločky a voda bylo jediný, co naše Panda ukrývala. Obchod ale v horách nenajdem, museli jsme zase dolu mezi lidi. Opět jsme nažhavili google maps a hledali nějakou úžasnou tajnou pláž bez lidí, která by byla po cestě, blízko obchodu a kousek od kempu nebo něčeho kde bysme mohli přespat. Vůbec nejsme vybíravý, ne nee. Ale našli jsme jí. Vybrali několik oblíbenců a nakonec vyhrála pláž Playa de El Puerto. Naskočili jsme do auta, Pandička zavrněla, jeli jsme serpentýnama dolů a ty výhledy zase!  

Playa de El Puerto

Po cestě do údolí jsme opět párkrát (čti milionkrát) museli zastavit a pořádně vstřebat tu nádhernou kanárskou krajinu. K večeru jsme dorazili konečně k pláži, ale žádná nevypadala jako ta naše z google maps. Pláže tam byly moc hezký to jo, ale taky tam byly dvě restaurace a nějakej kemp, takže i nějaký lidi. No ale my chtěli divočinu. Tak jsme zašli do suvenýrů a optali se místní Kanárky. Paní se jen po lišácku ušklíbla, asi jsme nebyli jediný, kdo se po ní sháněl, a řekla, že je hned za tou horou, co vykukuje za obchůdkem, tak půlhodinka cesty. Bájo. Ale bylo už odpoledne a my pořád neměli kde spát a ani jídlo. Klasika. A tak nás samozřejmě nenapadlo nic jinýho, než nakoupit zásoby, vyškrábat se na tu horu, sejít k pláži a rovnou tam přespat. Když už tam jdeme žejo. A bylo to naprosto skvělý! Nakonec cesta na pláž nebyla tak špatná, na druhý straně kopce byla dokonce cestička a tak nás potrápilo jen děsný vedro. Byli jsme jak oslíci a táhli sebou snad úplně všechno. Stan, jídlo, vodu, jídlo, spacáky, oblečení na vedro i na zimu a zase jídlo. Pořádně jsme si zafuněli, stálo to za to. Pláž na který jsme byli jen my dva, krabi a možná nějakej ten racek. Mohli jsme tam klidně běhat nahatý, hahaaa. Krabům to prej neva. Ale to není všechno. Stan jsme nakonec táhli úplně zbytečně (ale ten nesl můj kluk, tak dobrý), protože na tý pláži byl skalní převis, takovej přírodní přístřešek a bylo to hned jasný. Náš pokoj na noc. Zadara, s výhledem na moře, hvězdy a nekonečno v dálce. K večeři jsme měli Insalatissime Rio Mare tuna salát. Z ešusu. Při západu slunce. Na vlastní pláži. A popíjeli k tomu nejlevnějšího víňáka z místního coopu. To byla naše pětihvězda na jednu noc, zadarmo. Přála bych to zažít všem.
Aby to ale nebylo jen tak růžový...Já jsem hroznej posera, to se o mě ví. Občas si v hlavě vytvářim scénáře, který by se hodily do ne jednoho akčního filmu. Ale nemůžu za to, to ono samo. A tak nikoho nepřekvapí, že jsem měla takovýho tušáka i tady. Ale tentokrát oprávněně si myslím. Výjmečně. Ta pláž byla sice poměrně veliká, ale úzká. To, že existuje příliv a odliv je všem jasný, ale o kolik metrů hladina klesne a stoupne už neví nikdo. Pokud teda nejste místní nebo vědma. Já nejsem ani jedno a tak jsem se bála, že nás to krásný moře prostě jednoduše večer spláchne. Taky se o mě ví, že usnu všude a mám tvrdej spánek. Jakože hodně. Prostě vedle mě kdyby bouchla bomba, ráno nic nevim. No a tak jsem měla v hlavě představu, že až nás to moře v noci spláchne, já se neprobudim a určitě se utopim. Určitě! Moře nás nespláchlo. Stav hladiny jsem ale po očku sledovala pravidelně každou půlhodinku. 

A další věc. Ráno nás probudila bouřka. Přiznávám, náš přístřešek nebyl bezchybnej, trošku nám tam zatejkalo. (Plus tam byly nejspíš myšky, ale to jsme zjistili až při odchodu. Naštěstí.) Déšť zvládnu, prostě jsme se máčkli s Mariem ke stěně a jak sardinky čekali až ta čina přejde. V mý hlavě opět katastrofální scénář. Bylo sice asi kolem půl devátý ráno, ale pořád tma. Do toho rozbouřený moře. Veliký vlny co se rozbíjely o písek. To vám byly šlehy. A do toho bouřka a s ní blesky. Ale jaký blesky!!!! To jsem v životě nezažila. Frekvence blesků asi deset za vteřinu, že ani hřmění nestíhalo. Já myslela, že je konec světa. My v naší malý přírodní skrýši někde mezi horama. Představujete si to, joo? Takže bylo úplně jasný, že ten blesk uhodí do tý hory a hora nás zavalí. A nebo uhodí do našeho přístřešku a ten nás zavalí. No a nebo uhodí rovnou do nás. To bylo asi nejvíc pravděpodobný, protože jsme měli hned vedle sebe položený trekový hůlky, který jsou kovový a to přitahuje ty blesky. Logicky. Mario je odmítal vyhodit. Pak jsem na chvilku viděla na moři obrovskou vlnu, co se na nás řítila, ale naštěstí v tu chvíli ustal déšť a obloha se pomalu rozjasnila. Já popadla všechno a pelášila k autu kopec nekopec. 

Tak jsme měli takový trošku hektičtější ráno no, ale jinak, jinak to bylo celý nádherný a teď se tomu směju. Haha. Ha. 

Protože přece dobrodružství, který není nebezpečný, není dobrodružství. 

To vim zase já.

Maspalomas

Naší další zastávkou byly duny v Maspalomas. Je to takovej unikát. Ty duny prej vznikly díky písku, kterej tam vítr přinesl ze Sahary. My jsme na tu malou Saharu byli samozřejmě děsně zvědavý. No malou..Písečný duny jsou klidně veliký až třicet metrů a táhnou se dvacet kilometrů kolem jižního pobřeží Gran Canarie. Na ty jsme se těšili moc, ale počasí nám bohužel nepřálo. Pršelo celej den. Ale to nás nezastavilo a prostě jsme to hecli a chodili tam v dešti. Každej, kdo jede do Maspalomas má mezi dunama super fotky, ale kdo může říct, že má upršený, hmm? My jo, heč. Ze Skotska mám totiž upršených fotek málo.

Fataga

V Maspalomas jsme hodně kafíčkovali, doufali jsme, že se počasí umoudří. Ale ten den prostě moudrý asi bejt nechtělo. Pochopili jsme to hned po druhý návštěvě kavárny, kde jsme jedno kafe srkali asi hodinu a ono pořád nic. A tak jsme zase zapřáhli Pandu a rozhodli se před tím počasím jednoduše ujet. Z jižního cípu jsme se teda pomalu vydali na cestu zpět do Las Palmas, odkud jsme náš roadtrip začali. Po cestě jsme ale samozřejmě měli ještě pár zastávek, auto bylo třeba vrátit až druhý den ráno, takže nás čekalo ještě pár hodin dobrodrůža.  První menší zastávkou byla Fataga, která (nevim vůbec proč) mi připomínala Flinstounovi. Byla to krásná a malebná vesnička, s bílýma rotomilýma domečkama a kaktusama na každým rohu, zasazená v malým údolí. 

Roque Nublo

Vesničku jsme ale jenom bleskurychle prolítli, protože jsme měli před sebou ještě jednu poslední zastávku, na kterou jsme se taky moc těšili a tou bylo Roque Nublo. Roque Nublo je skála. Teda takovej velikej kamen trčící ze skály, přesněji. Je to druhej nejvyšší bod na Gran Canarii (1813m) a je vidět snad ze všech stran ostrova. Takže když se zpětně podíváte na některý fotky, můžete ho najít v  pozadí. Báli jsme se, že se k němu nestihneme dostat za světla, ale klaplo to. Jakoby nám chtěl vesmír vynahradit ty propršený duny nebo co. Přijeli jsme před západem sluníčka a když jsme se vyškrábali nahoru, akorát zacházelo a tak jsme tam seděli na kameni a zase nad tou nádherou jen nechápavě kroutili hlavou. Rozjímali jsme se tam, ale nějak dlouho a když sluníčko zmizelo, rovnou nás schoval bílej mrak. Padla mlha a nebylo vidět na krok. Kde třeba ta skála končí a tak. Já na Maria zase syčela ty svoje teorie o tom, co všechno se nám stane. Nestalo se nic. 

Bylo načase najít si nějaký místo k noclehu. Nedalo se svítít, fakt. Zapíchli jsme to zase někde u kempu na parkovišti. Tentokrát ale bez šerifky.

Ráno jsme vstávali hodně brzo, protože jsme museli vrátit Pandičku domů. Vyrazili jsme ještě za tmy a pomalu sjížděli z hor zpátky k moři do Las Palmas. Výhledy zase jedna velká nádhera. Milion světýlek v údolíčkách pod náma a potom, Las Palmas v celý svý kráse a ještě osvícený paprskama východu sluníčka. Bylo to moc hezký, takový klidný, harmonický zakončení našeho toulání na tomhle ostrově. Z rádia nám hráli Mumfordi a my se pomalu loučili s těma místníma kopečkama. Jeden velkej kýč no, co vám budu povídat. 

Poslední den jsme jen tak proflákali v Las Palmas. A konečně jsme si dovolili spát v hostelu. Přímo na pláži, plným samých jogínů a surfařů. Byli jsme tak utahaný, že nám ani nevadilo, že nespíme ve stejným pokoji, protože už nebylo místo. Teda takhle, Mario byl podle mě děsně rád, že jsme aspoň na pár hodin oddělený, a tak si odpočine od mýho jů a jé, wow a teorií o konci světa. Ale tvářil se jako, že to teda zvládneme, když to jinak nejde. Láska. Ale hlavně, jsme se konečně mohli vysprchovat. Já vím, chrochro. Ale my jsme takhle nejvíc šťastný. V divočině. Divočáci.

No a to je celý naše roadtrip dobrodružství. V Las Palmas jsme nasáli energii, doplnili prázdný bříška, vrátili se zase trošku do lidksý podoby a čekalo nás pět dní na Tenerife. Tentokrát po svých, žádná Panda. 

☼☼☼

Takže příště o slepicích žijících v kaktusech, plavání s želvama, krabím bazénu a pejskovi Týna. 

☼☼☼

Se sluncem v duši,
vděčná,
za svý nohy toulavý,
za to, že můžeme všechno,
co jenom chceme,

Kolbič

♥