...

Hodně zážitků, za málo peněz.

To, že ve Skotsku svítí málo sluníčka už všichni víme. Chvilku je to Skotský pochmurno moc hezký. Počasí tak akorát na puštění Harryho a čaj s medem do postele. Ale co je moc, to je moc. Kdo by chtěl mít Bradavice v obejváku obden, žejo (jako já možná i jo, ale co můj kluk na to, to nevim). A tak není divu, že jsme se rozhodli strávit dovolenou někde, kde je to přesně naopak. Žádnej déšť, moře, ve kterým se můžeš koupat, aniž by ti mrzlo celý tělo a hlavně to sluníčko! 

Kanárský ostrovy. 

Pár dní jsme brouzdali internetem a  našli letenky za hubičku na ostrov Gran Canaria, boží. Ovšem zpáteční letenky už byly za hubiček několik a tak jsme hledali jiný možnosti. Nakonec jsme letěli zpátky do Edinburghu z Tenerife. Teda takhle. Já letěla, můj kluk zůstával na Tenerife a pak pokračoval dál do Portugalska, protože měl ještě tři týdny dovolenou. Ano, já vím!!!
Náš plán tedy zněl, jeden týden Gran Canaria, přesun lodí na Tenerife, týden na Tenerife a šup zpátky do Edinburghu. Jak jsme si řekli, tak se taky stalo. Sbalili jsme si svých pět švestek, já doslova, protože jsem letěla na čtrnáct dní jen s příručním zavazadlem. Já! Holka! V plánu bylo město, hory, sopka, pláž, spaní ve stanu, pod širým nebem, v autě i v hostelu. Takže oblečení na vedro, na zimu, hodobóžový i sportovní. Ale dalo se to. Jsem holka šikovná. Když chci. 

Jelikož jsme letěli na konci října, mohli jsme se jen modlit, aby bylo počasí fajn. Předpověď nám slibovala přijemných 23°C a to se dá, to je fajn. A nelhala. Po příletu na Gran Canarii, jsme si hned na letišti zašli na kafíčko. To my rádi. Navíc jsme si zjistili, jako správně připravený turisti, že na kanárech nemaj jen tak ledajaký kafíčka. Kanárskou specialitkou je kafe Barraquito, což je espresso s mlíkem a salkem, posypaný skořicí. Děsně sladký. Takže za nás moooc dobrý. Ne úplně dietní, ale dovolená. Všechno se může.

Las Palmas

Pak jsem si to namířili přímo do hlavního města Gran Canaria do Las Palmas, kde jsme měli zabookovanou jednu noc v hostelu hned vedle pláže. Nechtěli jsme se ve městě zdržet dlouho, protože jsme spíš řadíme mezi užívače přírody, ale na druhou stranu nám přišlo jako škoda ho nevidět vůbec. A dobře jsme udělali. 

Cestou z letiště jsme autobusem míjeli jen krajinu, která byla absolutně vyprahlá. Všude suchý keře, napůl umřelý stromy, žádná tráva, dokonce ani kaktusy nevypadaly, že by byly v nejlepší formě. Možná to bylo ročním obdobím, možná tím, že nebyla turistická sezóna a tak nebyl důvod město udržovat nějak víc, ale nic to nemení na tom, že je tam velikánský sucho. Ani nevím co jsem si myslela. Žádnou představu o tom, jak mají Kánary vypadat jsem neměla, ale očividně jsem počítala s větším množstvím zeleně. A uznávám, byl to moment, kdy jsem se ptala sama sebe, jestli byly Kanáry správná volba. Teď zpětně ale vím, že byla, nebojte! :)

Kromě toho, že je Las Palmas spolu s městem Santa Cruz de Tenerife hlavním městem celých Kanárských ostrovů, je ze všech kanárských měst největší. A má co nabídnout. Nejvíc mi utkvěly v paměti barevný domečky. Takový ty co známe všichni z instagramovýho světa, co vypadaj jak barevný psí boudičky.  Nicméně ty původní insta domky nejspíš nebyly focený v Las Palmas. :D Můj foťák má celkem dobrej zoom a díky tomu byl nakonec pohled na ty roztomilý duhový boudičky spíš smutnej. Možná víc jak polovina jich je rozpadlá a vypadaj spíš jako squaty, než místo pro život. Ale jinak na mě město působilo fajn. Vážně. Ty napůl rozbořený budovy vidíte z dálky, takže jedinej kdo ví, že to ve skutečnosti vypadá jinak, je váš foťák. A i všechny ostatní budovy ve městě hrajou barvama, do toho si přidejte hodně palem, úzkých uliček, schovaných utulných kavárniček, příjemných barů a restaurací, plus to moře, ve kterým je možný se koupat a vlastně je to bájo. A i historický centrum bylo moc hezký. O tom vám, ale víc neřeknu, já na ty historický turistický místa a tak moc nejsem a taky o tom vim prd. Já poznám historický centrum možná tak podle toho, že vypadá starý. Což je úplně debilní přirovnání, protože v tom případě začínám bejt historická i já. Au. 

Jenom taková vsuvka, která vůbec nesouvisí s Kanárama, ale když už mluvíme o tom mým začínajícím historickým já... Asi nikdy jsem si nepřišla tak stará jako nedávno v práci. Přibyl nám tam člen do týmu. Je mu 16 a jmenuje se Lewis. Je prťavej, takový malý milý stvoření, pořád děsně optimistickej s úsměvem od ucha k uchu a chce bejt herec. Prej pojede do LA. Hele a já mu věřim. Protože on je o tom přesvědčenej! Ano, je trošku naivní. Ale tak hezky naivní a vážně tomu věří. Tak moc, že tam snad fakt odjede. Je zatím nezkaženej dospěláckým životem a jeho jediná starost je, jestli si bude moc odnést jídlo zadara, všechny ty panini, zákusky a dortíky, co zbydou večer na baru. Chtěla bych bejt taky zase naivní a myslet třeba jen na ty okoralý panini. 

Tak ježíšku, prosím tě, jednu naivitu pod strom do Edi, děkuju.  

A teď pro všechny, kdo si taky uvědomili, že je jejich naivita ta tam, pro zlepšení nálady, pár obrázků co srší optimismem pořízených při tour de Las Palmas. 

Druhý den jsme odstartovali plaváním v moři a obří snídoškou. Potom jsme se vydali do města a půjčili si auto. Moc na výběr jsme neměli a jelikož jsme byli jen dva, stačilo nám pidi auto. A tak na nás zbyl Fiat Panda. Já byla spoko, auťák, co se jmenuje jako zvíře! Pozdějc jsme zjistili, že je to fakt taková malá pandička. Bílo-černý auto, takovej malej bobík a do kopce pořádně vrnělo. Můj kluk zas tak nadšenej nebyl. 

No a bylo to. Dobrodrůžo může začít! Auto jsme měli jen na tři dny, takže to muselo být promyšlený, aby jsme to všechno stihli. Tak jsme to vymýšleli za pochodu na koleni, žejo. Nažhavili jsme google mapy a frrr, jedeme. Náš první cíl byl NP Tamadaba, kde jsme chtěli přespat a další den jít na nějakou menší túru. A protože jsme se dočetli, že na Gran Canarii jsou nádherný vesničky a mini městečka, rozhodli jsme se, že po cestě určitě někde zastavíme, aby jsme tu krásu taky viděli. Hned co se nám podařilo vymotat z centra a dostali se kousek za město, cesta nás vedla nejdřív kolem pobřeží a potom se stáčela do vnitrozemí. Gran Canaria je malinkej ostrov, ale samej kopec a serpentýna. To co byste zvládli vzdušnou čarou za 20 minut, vám po zdejší silnici trvá třeba hodinku a půl. Může se to zdát jako otrava, ale vůbec to tak není. Naopak. Ty výhledy! Pořád je na co se koukat. Takže zatím co se Mario soustředil na jízdu, já byla přilepená na okýnku a furt hlásila, a heleeee támhleto, jéé a tohle. 

Během pár dní na ostrově, se mi stala taková věc. Naučila jsem se říkat nový slovíčko. Na  všechno, co bylo nějak zajímavý, překvapivý a nebo prostě krásný, jsem říkala WOW, což možná nezní tak špatně, ale když to slovo používáte tak často, že to začne vadit i vám samotným..no,ale nešlo se toho zbavit,prostě všechno tam bylo nějak moc hezký, moc  WOW!

PS: Asi se nedivim Mariovi, že po těch dvou týdnech se mnou, potřeboval další tři týdny dovolený. Sám, v přírodě, bez lidí. Taky bych si dala voraz sama od sebe. 

Nejde to. Bohužel. 

Agaete

Na severovýchodě leží městečko Agaete a to byla naše první zastávka. Je to takový kouzelný místo plný bílých domečků s barevnýma okenicema a vchodovýma dveřma, kaktusů a palem, ležící v údolí mezi horama. Taková oáza klidu. Na ulicích potkáte jen dědoušky, co si vypráví, co kde je novýho a jinak není nikde nikoho. Nejspíš tam drží siestu celej den. Proč taky ne. Na Kanárských ostrovech, stejně jako ve Španělsku a Itálii, siestu opravdu dodržujou. Takže třeba v Las Palmas po obědě nezajdete skoro nikam. Jen některý supermarkety maji otevřeno. 

V Agaete jsme prošmejdili každou i sebemenší uličku a pokračovali dál v naší cestě do NP Tamadaba, protože nás trořku tlačil čas. Tím, že se stmívalo už asi kolem sedmý hodiny, se den o dost zkrátí. 

Chvilku jsme pokračovali podle plánu, ale pak jsme dostali hlad a taky bylo pekelný vedro. Panda taky vrněla a za pauzu by byla určitě vděčná. A tak jsme sjeli někam k moři, kde jsme se vykoupali a dali si nějaký místní specialitky. Jídlo bylo dobroučký, chobotnice, rybka a brambory s nějakým kanárským bylinkovým dipem. Chro, chro. Vynikající. Restaurace byla hned vedle pláže. Pláž byla s černým pískem. Černým sopečným! To byla moje první pláž, kterou jsem viděla. Pro mě zážitek, celá jsem se v něm vyválela a mohli jsme jet dál. 

S plnýma bříškama se cestuje hned líp. To pak ani jeden člen posádky není nepříjemnej a všechno jde jak má.  Hihi. Teď už jsme měli v plánu zastavit až v cíli a tím byl kemp v NP Tamadaba, kterej ležel až úplně nahoře někde v horách. Čekala nás teda dlouhá cesta serpentýnama. A můžu vám říct, že to byla jedna z nejhezčích cest autem, jakou jsem kdy zažila. Ano, je sice trochu otravný jet tři hodiny do kopce po úzký silničce, která se točí dokola a dokola. Do toho vám ze zatáčky vždycky vjede jak blázen, nějakej šílenej Kanár, kterej je už pardál a tak si to valí jak čuně, což vás stojí pár infarktových stavů, protože už se vidíte ve svý malý pandičce, jak letíte z útesu. Ale jinak! Jinak je to napsrosto boží zážitek! My jeli ještě někdy odpoledne a tak jsme se projížděli, téměř sami, kanárskýma údolíčkama a měli krásný výhledy, který byly díky slunečním paprskům takovej kýč, že to ani snad nebylo možný. Museli jsme několikrát zastavit, pořádně se na to podívat, vstřebat to a nad tou nádherou se dojmout. 
Moc aut jsme cestou nepotkávali, ale když už jsme někoho potkali, stálo to za to. Je úplně normální, že tady řidiči troubí v každým ohybu silnice, kterej je težší a není vidět za roh, aby ten na druhý straně věděl, že se někdo blíží. Dělaji to teda spíš turisti, ale je to celkem rozumný. Kdo ale nebyl vůbec rozumnej a naopak mi nad ní zůstával rozum stát, byla jedna holčina, kterou jsme potkali někde v půlce naší cesty. Stopovala a tak jsme jí samozřejmě zastavili. Na to není nic divnýho, já vím. Měla namířeno někam na jezero, který bohužel nebylo moc blízko našemu cíli a tak jsme jí svezli jen kousek na rozcestí. Byla to Švýcarka, taková drobná, vlasy kudrnatý, moc hezká, usměvavá, sympatická holčina. Cestovala sama, měla malej baťůžek a v něm vodu, jablko a banán. Šance potkat krám s potravinama v týhle oblasti byla úplně nulová. Argumentovala tím, že jedla hodně poslední dva dny a tak nevadí, když teď bude jíst míň. To, že míň v jejím případě možná znamená vůbec,  asi nevěděla. Spala v hammocku, to je ta houpací síť, co pověsíte mezi dva stromy. Už jsem říkala, že cestovala SAMA? No ale pršet prej nemělo a lidi na ostrově jsou friendly. Takže pohoda. Od místa kde jsme jí vysazovali, to měla k jezeru ještě 26 km. Bylo asi 5-6 hodin večer. Už jsem říkala, že se stmívá po 7 hodině? To ale nebylo všechno. Když tenhle podivín vystoupil z naší Pandičky a my jí popřáli šťastnou cestu, všimli jsme si, že nemá boty. Prostě si vyšla na túru bosky! Což by asi taky nebylo tak divný, kdyby na to byla zvyklá, ale ona sebou děsně šila, jak jí ty kamínky píchaly do nohou. Jak říkám, podivín. Ale byla moc milá. Fandili jsme jí. 

NP Tamadaba

Do kempu jsme přijeli až za tmy. Přespat jsme chtěli v autě,  což by se nemělo. Na kempování na ostrově Gran Canaria potřebujete totiž povolení, který my jsme samozřejmě neměli. V listopadu ale není turistický období, mělo by to být v pohodě,  říkali jsme si. Nikde nikdo, jen my, někde uprostřed hor na parkovišti malýho kempu. Ani za 20 minut, projíždí auto, my trošku zbystřili. Jdou po nás! Zhasli jsme světla, potichu jak myšky, jak kdyby nám to mohlo pomoct. Auto v lese, to si nikdo nevšimne. Aha. Z auta vystoupil nějakej kluk. A jéé, říkáme si. Naštěstí to byl jen nějakej maďarskej pár, co hledal kemp, protože oni narozdíl od nás povolení měli a tak mohli v kempech spát a dokonce použít třeba sprchy a záchody. Bohužel, všechno bylo ale zamklý. Asi proto, že není ta sezóna. Dali jsme si s našima novýma maďarskýma kámošema nějakou jejich kořalku na dobrou noc a šli spát. A tak jsme se s Mariem vrátili do naší Pandičky, zalezli do spacáků a s vědomím, že jsme děsný punkáči, co nemaj povolení, jak jsme nad všema vyzráli a že to byla stejně naprostá zbytečnost a my to věděli, jsme si popřáli dobrou noc a těšili se na výlet po Národním parku, co nás čekal další den. Csss, povolení. Na tajňáka, jak nic!

O tom jak nás ráno překvapila šerifka z NP Tamadaba zase příště. 

Se sluncem v duši,
Kolbič

☼☼☼

KONEC PRVNÍ ČÁSTI.